Internet jsme dovedli i do věže zámku


Zní vám „management a kontrola provozu pevné přístupové sítě“ jako trochu nudná pracovní pozice? Že je to úplně naopak vám teď ukáže Jaroslav Nohava, který má naši síť na starost v jižních Čechách. Při instalaci kabelů se jeho tým podívá do věží zámků, spolupracuje s hasiči a najezdí tisíce kilometrů napříč celým krajem.

Jak jste se dostal k práci v CETINu?

Vystudoval jsem obor telekomunikace na ČVUT v Praze a sháněl práci. Tehdejší Telecom vypadal jako dobrá varianta. Nastoupil jsem už před vojnou, pak se vrátil… a jsem tu dodnes, i když už to není Telecom ale CETIN. Když jsme začínali, internet ještě neexistoval a mobily byly teprve v plenkách. Telefon tehdy znamenal bakelitovou analogovou krabici s kruhovým vytáčením.

Měl jste jako malý nějakou „práci snů“?

Na tyhle vzletné věci moc nejsem. Stál jsem vždy spíš pevně nohama na zemi. Nikdy jsem neměl takové ty dětské sny, že bych se chtěl stát třeba pilotem nebo astronautem.

Co děláte ve volném čase?

Mým největším koníčkem jsou veteráni. Zavřu se v garáži, vyhrnu si rukávy a ponořím se pod kapotu svých miláčků. Mám sportovní Škodovky z minulého století. Felicia Cabrio z roku 1960 a Škoda 110 R Coupe. Jízda v nich je ten pravý relax. Když je hezké počasí, stáhnu střechu a krásnou rychlostí 50–60 km/h si udělám o víkendu nějaký malý okruh. Užívám si, že cesta je cíl, a hodně mě to nabíjí.

Jak byste popsal svoji práci?

Mám na starost provoz přístupové sítě v Jihočeském kraji. Práce pro nás začíná, když máme schválenou stavbu a začneme projektovat. Náš úkol je zajistit kompletně pevnou podzemní i nadzemní síť po metalice i optice. Jakmile ji vybudujeme a předáme do provozu, už se jen staráme o opravy, správu a ochranu.

V týmu mám 45 lidí plus několik kolegů z externích firem. Protože je naše práce různorodá, je to parta od montérů, kteří pracují s náklaďákem, plošinou nebo bagrem, až po lidi v administrativě.

A pokud vás zajímá, co děláme právě teď, tak finišujeme s výstavbou DSLAMů a věnujeme se hlavně optice. Především v bytových domech, průmyslových areálech a u vysílacích věží.

Co vás na práci nejméně baví?

Když narazíme na někoho nepříjemného. Naše kabely jsou většinou na cizím pozemku, takže když potřebujeme něco řešit, musíme lidem vysvětlit, že jim tam chceme kopat. To samozřejmě málokoho potěší. A naopak – když chce majitel pozemku stavět v místě, kde se nachází naše síť, nepotěšíme ho zase my. Musí nám totiž zaplatit překládku. Prostě když už my síťaři musíme jednat přímo se zákazníky, málokdy pro ně máme dobré zprávy. A holt ne každý to přijme s noblesou a pochopením.

Máte nějakou zajímavou historku, která se vám přihodila při práci?

Před pár lety, když Česká republika předsedala EU, pořádal Karel Schwarzenberg setkání ministrů zahraničí v Hluboké nad Vltavou. Dělali jsme proto připojení mobilní BTSky (mobilní vysílač) přímo na věži zámku. Schovali jsme ji mezi hradby. A do Černé věže v Českých Budějovicích jsme zase přivedli optiku. Kdo o tom neví, ten si antény ani nevšimne.

Jaký nástroj nejčastěji v práci používáte?

Naším druhým domovem je auto. Běžně jezdíme dva až tři tisíce kilometrů za měsíc. Samozřejmě je v dnešní době důležitý notebook nebo mobil. V terénu pak na jemnou práci používáme třeba lámačky nebo svářečky na optická vlákna, na tu hrubší pak bagr a lopatu. Pro mne je ještě zásadní tužka a kalkulačka. Hodně totiž řeším finanční záležitosti.

S jakými překážkami se v práci nejčastěji setkáváte?

Musíme oslovit všechny majitele pozemků, což je obtížné především v památkově chráněných oblastech. Navíc například centrum Českého Krumlova je na seznamu UNESCO, takže vybudovat síť tam je už úplný hlavolam. Vždycky dávám k dobru bonmot, který slýcháme od kolegů památkářů: „Vždyť ta dlažba ještě pamatuje, jak po ní na koni jezdil Petr Vok z Rožmberka.“

Ale i u běžných staveb nám státní byrokracie a shánění razítek komplikuje práci. Ale to je problém všech typů liniových staveb, jako jsou například dálnice. S tím si musíme poradit.

Kolik měsíčně vyřešíte poruch?

Poruch na optické páteřní síti, která je pod zemí, není tolik. To musí přijít zemětřesení, povodeň... nebo bagr, co při stavbě překopne kabel. S tím se samozřejmě potýkáme nejčastěji, ale i tak je to jenom asi deset výjezdů za rok. Mnohem častěji řešíme problémy u kabelů, které vedeme nad zemí. Zákazník závady často ani nepozná – kabel totiž může být například vlivem vichřice nebo dopravní nehody stržený, ale zůstane nepoškozený. Takže nedojde k výpadku sítě, jen se třeba sníží rychlost. I takové věci ale řešíme hned, na místo jedeme klidně i o půlnoci a děláme všechno pro to, aby síť zase šlapala, jak má. I když si kolikrát musíme na pomoc zavolat hasiče.

Jaké máte doma připojení a jak vám stačí?

Mám pevnou linku VDSL. Normálně mi v pohodě stačí, to ji nejvíc vytěžuje můj šestnáctiletý syn. Jak jsme ale všichni uvízli doma, připojení přestává stíhat – manželka učí na univerzitě a vše má online, syn zase online výuku musí sledovat... Takže i když jsem na profilu 50 Mb/s, přemýšlím o tom, že bych využil náš Terminátor a bonding. To bychom se dostali někam ke 100 Mb/s, což je o dost lepší.

Co byste přál CETINu na příštích pět až deset let?

Jedna věc se týká legislativy – bylo by skvělé, kdyby se podařilo snížit byrokracii. A samozřejmě bych nám přál, aby poptávka po našich službách neklesala. Bylo by dobré, kdyby část života zůstala online, i když už to nebude nutné z epidemiologických důvodů.

Kde vidíte budoucnost internetu v příštích deseti letech?

Určitě v optice. Otázka ale je, jak dobře dokážeme Česko pokrýt. Důležité je vypořádat se s bílými místy – bojím se ale, že bez rozumně nastavené dotační politiky státu to nepůjde.