Technik si musí poradit i v souboji s kocourem


Práce technika je každý den trochu jiná, ale pokaždé plná zážitků. Své o tom ví i náš opravář telekomunikačních linek Miroslav Valdecký. „Historek z natáčení“ má spoustu. V oboru je totiž už přes šestatřicet let, a s internetem rovnou od jeho začátků. Více o Mirkově práci i o tom, jak se za ty roky změnila, se dočtete v článku.

Jak jste se dostal k práci v CETINu?

Na spojaře jsem se vyučil už v roce 1985, hned potom jsem v oboru nastoupil a zůstal v něm celý život. Pořád mám podobnou pracovní pozici, mění se technologie okolo mě.

Začínal jsem s čistě mechanickými systémy. Telefony tehdy měly rotační číselnici a po drátech se přenášel jen takzvaný „dráťák“ neboli rozhlas po drátě. A co s ním šlo dělat? Jen vypnout a zapnout jednu přednastavenou stanici.

Jaká se na začátku vaší pracovní cesty odhadovala budoucnost telekomunikací?

Že se věci změní do téhle podoby, to nikdo netušil. Naopak – na učilišti tvrdili, že nám systém, který jsme se učili používat, vydrží do poloviny pracovní kariéry. Realita byla samozřejmě jiná, vědomosti ze školy mi přestaly stačit už za pár let. Dneska z mého bývalého spojařského umění zůstaly jen dva dráty. A i po nich už přenášíme něco úplně jiného.

Kdybyste se zeptali v roce 1985 mě, řekl bych vám, že místo dráťáku o jedné stanici přidáme ještě druhou nebo třetí. Jako hodně velký vizionář bych možná zmínil, že po drátech pustíme televizi.

Kdy jste se poprvé setkal s internetem?

Už je to dávno – v roce 1996, kdy se začalo mluvit o propojení dvou počítačů. Já se k internetu připojil o dva roky později přes ISDN. Měl jsem telefon i vytáčený internet s rychlostí 29 Kb/s. Což tehdy byla maximální možná rychlost. Bavíme se o době disket s velikostí 1,44 Mb, kam se vešly tři hry.

Internet byl sice v plenkách, ale už existoval Seznam, našli jste tam pár informací a nějaké mapy. Stačilo se připojit jednou za den – ono taky vytočit si internet stálo asi dvacet korun za hodinu ve slabém provozu.

Jaká je vaše práce snů? Kde jste vždycky chtěl pracovat?

Určitě strojvedoucí u dráhy – řídit a ovládat velkou lokomotivu musí být skvělé. Pak jsem chtěl být aspoň spojař na dráze, ale když jsem se hlásil, neměli místo.

Co děláte ve volném čase?

Dráha zůstala mým koníčkem. V té největší velikosti si na zahradě chaty stavím modelovou železnici. Mám jeden vlak a dva nebo tři vagony. Provoz řídím podle žabiček – potencionálních pasažérů – v nedalekém jezírku. Samozřejmě je nevozím, ale baví mě podle nich přehazovat výhybky. Mám i bytové vláčky, ale protože dcerám nikdy k srdci nepřirostly, čekají uložené v krabici na vnoučata.

Jak byste popsal svoji práci?

Na začátku pracovního dne si načtu PDA (kapesní počítač) a hned vidím, co pro mě dispečer připravil. Buď to je nějaká porucha venku, nebo u zákazníka. Když po obhlídce zjistím, že jde o závadu na síti CETINu a může to být cokoliv od ústředny po zásuvku, tak to opravím a zprovozním.

Co vás na práci nejvíc baví?

Baví mě pestrost a volnost pohybu v terénu. Co pracovní úkon, to nová zkušenost. Poznávám obyčejné i známé lidi a jejich domácnosti. Každý den vypadá jinak a prakticky nic není stejné, s výjimkou třeba výměny zásuvky. Taky se můžu kochat krásou různých regionů.

Co vás na práci baví nejméně?

Trochu mi vadí byrokratický přístup. Moje práce se prostě nedá jasně naplánovat do tabulky. U někoho strávím patnáct minut, jinde na stejné záležitosti dvě hodiny. Kdybychom měli větší volnost, byl bych rád.

Máte nějakou zajímavou historku, která se vám přihodila při práci?

Historek mám hodně, vydalo by to na celý román. Třeba jsem se přetahoval s perským kocourem o svůj mikrotelefon s kroucenou šňůrou. Nebo jsem musel skoro křísit jednu paní, když jsem jí řekl, že kabel za obývací stěnou by mohl být překousnutý od myši. Málem ji trefil šlak. Nakonec se ukázalo, že to má na svědomí křeček, který utekl vnoučatům. Některé historky jsou veselé, jiné smutnější. Ale jednu nejlepší z nich vybrat neumím.

Jaký nástroj či nářadí nejčastěji používáte?

Dříve byli hlavní součástí mé práce mikrotelefon, šroubovák a vazelína. Ale to už dávno neplatí. Dneska mám hlavně testery na ADSL a VDSL linky. Do budoucna tipuji optickou svářečku a tester optických vláken.

S jakými překážkami se v práci nejčastěji setkáváte?

Hlavní překážkou je doprava. Máme podle mapy dané nějaké časy na přejezdy, ale v Praze pak stojím 40 minut v koloně. Musím se také popasovat s tím, že každý byt je jiný a často hledáme, kde je zásuvka, modem, přípojka atd. Je jasné, že zákazník nemůže všechno rychle připravit a někdy perfektně nezná anatomii bytu. Od toho tam jsme my – ale občas to dá zabrat. Třeba když zjistíme, že je přípojka za obývací stěnou s porcelánem a knihami po babičce. A jakmile pak všechno vyklidíme a odtáhneme, ukáže se, že ve skutečnosti je přípojka o pár centimetrů vedle za zásuvkou s knihami po dědečkovi. A musíme se do práce pustit znovu.

Kolik měsíčně vyřešíte záležitostí?

Je jich kolem stovky za měsíc. Záleží také na sezoně. V bouřkovém období je práce více, v zimě je poruch méně. Protože nám třeba nikdo nepřekopne kabel při stavbě.

Co byste přál CETINu na příštích pět nebo deset let?

Přál bych mu, aby si udržel dominantní postavení na trhu. To si pak i já udržím svoji dobrou práci. Spojařina je celý můj život, už bych teď nerad měnil profesi. Radši zůstanu u toho, co umím nejlépe.

Kde vidíte budoucnost internetu v příštích deseti letech?

Ve virtuální realitě v cestování. Manželka ráda cestuje a bere mě s sebou. Mě to sice baví taky, ale kdybych mohl mít zážitky z pohodlí domova, vůbec bych se nezlobil. Věřím, že rozvoj virtuální reality bude rychlý a odpadne tím spousta potíží s cestováním spojených. Sice neochutnáme tamní jídlo a třeba si nesáhneme na pyramidu, ale zase nemusíme nikam pracně dojíždět a bát se, že bude něco zavřené nebo v rekonstrukci.